Jedna moje kamarádka (říkejme jí třeba Renča) je nenapravitelná romantička a neustále mě zásobuje doporučeními na samé báječné knížky (koncem loňského roku to bylo Gabrielovo inferno a teď Kateřina Petrusová :o). S hlavou v oblacích je útlounká knížečka, u které se co se vzezření týče nemůžu ubránit dojmu, že vypadá trochu jako dětské knížky typu Honzíkova cesta nebo O letadélku Káněti – má vesele barevnou obálku, zářivě bílé stránky a pevnou vazbu v tvrdých lesklých deskách, což jsem už hodně dlouho neviděla a strašně se mi to líbí, knížka si tím u mě získala sympatie hned při vybalování zásilky z Knižního klubu :o)
"O kotník se mi něco otřelo. Něco malého, ale ne zas tak malého, abych musela panikařit. Nemám ráda myši, zmínila jsem to? A tady na vesnici... Jsou ve stájích myši? Nebo tam žijí krysy, protože víc místa znamená víc žrádla? Vyjekla jsem a trhla sebou. Jestli se o mě otřela krysa, tak... Fuj!
"Co se děje?" zeptal se.
"Něco tu je!" Srdce mi bušilo a jen tak tak jsem se udržela, abych honem nepřitáhla nohy k tělu nebo si rovnou nestoupla na lavičku.
"To je kotě."
"Jo?" Nedůvěřivě jsem se naklonila a snažila se ve tmě zahlédnout zvíře, které mě polekalo. V trávě se zablýskl odraz světla ve dvou drobných, rozšířených očích. "Takže to není krysa?"
Zase jsem ho pobavila. Naklonil se blíž ke mně, natáhl ruku a než jsem se stihla začít cítit nepříjemně z toho, že je moc blízko, položil mi do klína lehoučkou chlupatou věc. Která mňoukla, a tím mě definitivně uklidnila.
"No, dobře," zamumlala jsem a pohladila kotě. Bylo téměř celé černé, ve tmě z něj byly vidět jen bílé tlapky a náprsenka. Prakticky okamžitě začalo vrnět. Přistihla jsem se, že se spokojeně culím. Kateřina měla doma kocoura šlechtice, který mě většinou ostentativně ignoroval, ale jednou za čas přišel a namyšleně se mi vnutil pod dlaň, abych ho hladila. Tohle bylo mnohem lepší, kotě nedělalo cavyky, nehrálo si na nafoukance a samo nastavovalo bradu.
"Jak se jmenuje?"
"Nijak."
"Proč?" nechápala jsem.
"Je to prostě jedna z koček. Přišly sem samy, občas se tu objeví koťata, některá si někdo vezme, jiná tu zůstanou. Nemají jména."
"To je ale hnusný," utrousila jsem potichu.
"Takhle to tady chodí. Psi jsou na hlídání, kočky jsou na chytání myší."
"Psi taky nemají jména?" divila jsem se.
"Ale mají," řekl a zase jsem ho z nějakého důvodu pobavila. Hm. Tak jsem prostě ženská z Prahy a nechápu chlapa ze Lhoty. Se nezblázním.
"Měla bys jít spát," přerušil Marvin moje rozjímání. Spát? Teď? Je brzo, ne? Nebo myslel spát s ním? Ale... Že by jako pomsta na druhou? Nebo mi hrabe?
"Proč?"
"Protože vstáváme v půl pátý." Zase nepřeslechnutelné pobavení v hlase.
"Co?" A bylo mi jedno, že zním jako blbka. V půl pátý ráno? Tak brzo jsem v životě nevstávala a rozhodně jsem neviděla důvod, proč na tom něco měnit. "To jako když tady můžu přespat, musím vstát v půl pátý a podojit krávy, nebo co?" vyjela jsem na něj.
"Nemáme krávy, neboj."
"Takže se zas jen pokoušíš bejt vtipnej?" ...
Až když jsem za sebou nohou zaklapla dveře pokoje, který se na víkend stal mým příbytkem, uvědomila jsem si, že mi v náručí pořád vrní kotě.
"Ježíš, já na tebe zapomněla," řekla jsem omluvně černé kuličce. Kotě zvedlo hlavu a rozespale se na mě podívalo. Kromě tlapek a náprsenky mělo ještě bílou tlamu a čumák se světlými nozdrami. A přesně pod nosem mělo černé chlupy ve tvaru téměř dokonalého čtverce. Vyprskla jsem smíchy. Ta kočka vypadala jako Hitler. Ta myšlenka mě dostala; rozesmála jsem se nahlas a kočka trpělivě snášela to natřásání. "Uf," hekla jsem. "Asi máme postaráno o jméno, co Adolfe?" Kotě neprotestovalo." (str. 31-33)
Obsahově jde o poměrně jednoduchou romanci (potkají se, zamilují se, objeví se komplikace...), ale napsanou tak neskutečně vtipným stylem, že jsem se u ní celou dobu hlasitě pochechtávala nebo minimálně usmívala od ucha k uchu. Zkrátka taková úžasná knižní jednohubka na pohodově lenošivé nedělní dopoledne :o). Hlavní hrdinka má příjemný životní nadhled, i když je občas trochu smolařka, a autorka si umí krásně pohrávat se slovíčky – např. výroky typu: "pokračovala jsem v holení holení" nebo kombinací jména Mrázová a faktu, že má hlavní hrdinka pořád studené ruce :o). A strašně sympatické mi byly i všechny ty přezdívky, kterými hlavní hrdinka Markéta titulovala své okolí.
S hlavou v pejru se prostě hrozně dobře četlo, třebaže je to trochu bláznivé (ale převelice zábavné), a těch zhruba sto dvacet stránek mi uběhlo rychleji, než bych si přála. Pokud byste si chtěli přečíst ukázku v podobě první kapitoly nebo dodatkový "vánoční&quo/..., můžete tak učinit na oficiálních stránkách autorky :o)
